Jak to začalo

Pro mě vše začalo, když jsme se potkaly v Paloučku v rámci pondělního dopoledne pro děti bez rodičů. Důležité pro mě bylo jen to, že jste sympatické a  že se vše odehrávalo bez rodičů :-) Až po té, co jste mi řekly, jak je mladší syn fascinován hnědými schody a růžovou věží, začala jsem si zjišťovat (ač sama s pedagogickým vzděláním), jak to Marie Montessori vlastně myslela. Moje cesta byla přes matematiku, že je to pedagogika s vizí jsem pochopila později. S tím, jak rostly děti.

Ohledně matematiky a písma se odehrál ještě jeden seminář pro předškoláky v budově pod nádražím. Ten byl pro mě také hodně důležitý. Starší syn však chodil v té době do běžné mateřské školy a nastoupil i do běžné základky. Kontakt s Mozaikou si udržoval pomocí " kroužku pokusů", už nevím, jak se to přesně jmenovalo.

Na začátku první třídy jsem u staršího syna věřila tomu (ZŠ Mozaika ještě nebyla), že nebude mít větší problémy, že pokud bude mít štěstí na paní učitelku, všechno proběhne OK.

Nicméně všechno se to zlomilo právě v první třídě. Z dítěte, které chce vědět a znát, se stalo dítě, které dělá věci, protože se to od něj očekává. Vnitřní motivace žádná. Ve druhé třídě (to už byla i ZŠ Mozaika) jsem pochopila, že tudy cesta nevede. Starší syn dosáhl stadia, že se do školy netěšil a nechtěl tam chodit. Nechtěl si číst, protože se ze čtení stala věc povinná. Přestal přemýšlet nad věcmi, třeba matematikou. Učebnice matematiky byly naprosto neinspirativní.

Mě osobně ničil také způsob komunikace se školou. Spousta rodičů si stěžovala, ale mezi sebou. Při třídních schůzkách jsem to byla vždycky jen já, která případně i s něčím nesouhlasila nebo se ptala. A paní učitelka z tebe při té příležitosti udělá to malé zlobivé dítě... Čemuž napomáhá i to, že rodiče sedí na židličkách pro prvňáčky a paní učitelka ne :-)

S vnitřní motivací starší syn po přechodu do Mozaiky ještě chvíli bojoval, podle mě se to srovnalo až po roce a možná i o trochu později. U mě jako rodiče trvaly pochyby až po dobu přechodu na Myšlín (starší syn byl ve  4. ročníku, mladší v prvním).

Důležité bylo i to, jak systém vyhovuje mladšímu synovi. Myslím, že pro rodiče je důležité přijmout myšlenku, že všechny benefity, které dítě získá, jsou pro jeho budoucí život důležitější, než způsob výuky a prostředí v klasickém systému.

Když už jsem přijala za svůj první stupeň, začalo se podnikat vše pro otevření druhého. Tam byly mé obavy velké. Vzhledem k naší rodině, která se schází celá jen o víkendu, a zdlouhavému procesu náběhu na rodinný život, který můj muž prožívá každý víkend :-).

Zase až loňská zkušenost mi otevřela oči. S tím, že to opravdu má smysl, že je pro děti ve věku od 12 let důležité si to vše prožít a zažít a to v prostředí, které je pro ně přátelské a respektující.

Během páté třídy jsem se byla se starším synem podívat v alternativnější menší ZŠ a v soukromé škole v Říčanech. Určitě jsme věděla, že nechci, aby pokračoval na víceletém gymnáziu. Dny otevřených dveří jsme brali jako orientační, abychom věděli, jak to vypadá jinde.

Měli jsme v plánu pokračovat, i když starší syn sám si ještě nebyl jistý, že se mu bude líbit ve škole přespávat, ale v té době mu bylo vlastně teprve 10.

Velký kus průkopnické práce pro něj udělali první sedmáci. Příklady táhnou :-)

Teď je rád. A já jsem ráda, že se ve čtvrtek objeví doma.

Mladší syn se učí převzít zodpovědnost. Nejen doma, ale mám pocit, že i ve škole. Byl z toho špatný, když nejstarší děti z jeho třídy odešly. Celé září chodil domů s tím, jak je to tam teď jiné... A že musí převzít iniciativu, pokud chce něco změnit.

No a teď si myslím, že si to sedlo. Jsem ráda za ně za oba.

‍

Maminka dětí ve škole

‍